> HOME <



- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Myself

Fuck.

9. november 2013 at 1:20 | Insidious
(Vůbec nevím, co mám víc říct.
***
Když už se něco sere… tak ať už kurva pořádně. Nechci, aby se to všechno sralo po malých střípcích.
***
Člověk si své chyby uvědomuje vždy pozdě.
***
Sere mě můj život. Sere mě to, že jím jen tak proplouvám. Všechno dělám pořád dokola… zasranej stereotyp. Všechno mi vadí. Vadí mi, že na nic pořádně není čas. Když víte, že nemáte čas, tak nemáte náladu ani sebemenší chuť cokoliv dělat. Prostě se na to všechno vyserete, sednete si k počítači, zapnete si film nebo seriál a všechno ostatní vypustíte. Všechny ostatní povinnosti na vás volají tenkým hláskem, ale vy ho neslyšíte… možná slyšet nechcete…

I'm out.

16. june 2013 at 21:04 | Insidious
I don't know… what's going on? I'm out…

Místo toho, abych šla se vtyčenou hlavou dál, tak sedím v koutě se svěšenou hlavou.
Tak nějak bojuju, ačkoli je jasné, kdo vede…
Myslela jsem si, že už to je za mnou. Není… nic není. Vše nakonec zůstává, tak jak to bylo…
Tohle začíná postrádat důvod a hlavní pointu.

Am I PSYCHO?...

24. april 2013 at 20:42 | Insidious
Celý život mi připadá jako jedno velké bloudění lesem. Žádná cesta ven. Žádná záchrana. Žádná malá naděje na útěk. Připadám si jako uvězněná ve vlastní hlavě. Jako kdyby mi všichni věděli, na co myslím. Sledují mě. VŠICHNI. A neustále si pokládám otázku… Jsem to já?… Proč? Proč se mi to děje?
***

Agony of my soul...

14. march 2013 at 14:30 | Insidious
Rozrůstající agónie duše... Slané potůčky kapající tekutiny, které prosakují bavlněný polštář, se nelesknou, nemají žádný význam, jsou nudné. Agonie, která se zmocňuje celé mé duše se šíří a šíří a dosahuje tak na všechny body v mém mozku. Pomalu se to schyluje k již dávno očekávanému konci. Vždycky jsem si myslela, že si najdu cestu. Najdu si svůj zlatý důl mezi samými nudnými vápencovými skalami a budu z něj těžit maximum. Ale ne. Osud si vybírá těžko a mě naplnil pouze vodou a krví. Je to ironie. Nejsem nic. Jen porcelánová panenka, která se může každou chvíli rozletět na tisíce kousků. Stačí jen malinký, maličký pohyb...

I am finally dying...

23. february 2013 at 0:10 | Insidious
Jen trochu… jen jeden malý krátký pohyb, ale tisíce pocitů a miliony myšlenek proudících v mé hlavě. Z jedné strany na druhou a znova. Vše mi běhá před očima, jako krátký tragický film. Neustále dokola pro případ, že by byl konec. Kdyby se něco zvrtlo. Ačkoli bych nechtěla, aby mi před smrtí proběhla myšlenky, jaký život jsem měla. Ještě… Že by poslední nádech? Nádech, jenž je tak nekonečně dlouhý, jenž kapacita plic není omezena. Hořký, jako cigaretový kouř, který se táhne místností.
 
 

Advertisement